Českým rekordům nechybí nápaditost a humor, říká Miroslav Marek

Blíží se festival Pelhřimov – město rekordů. Na co se mohou lidé těšit letos?

Festival je příležitostí pro rekordmany, aby se zapsali do České knihy rekordů, a zároveň je to rekapitulace toho, co se za uplynulý rok ve světě rekordů odehrálo, takže vyhlašujeme rekordmany roku a do Rekordmanské síně slávy letos vstoupí herec Josef Dvořák, což je mimochodem rodák z Horní Cerekve, který kromě stovek filmových a televizních rolí hrál nejvíckrát ze všech postavu vodníka. Pro stejné ocenění si do Pelhřimova přijedou i sportovci, kteří nejvíckrát reprezentovali ČR na olympiádách - Štěpánka Hilgertová a Václav Chalupa.

A co kulturní program?

Na diváky čeká bohatý hudební program. Například revivaly skupin ABBA, Beatles, QUEEN nebo 3S Revival Banda s písněmi kapely Tři sestry. A samozřejmě sprška rekordů, jako jsou akrobatické výkony, nejdelší auto, dřevosochaři, humanoidní robot Matylda i se svým bratrem, největší pletený sněhulák, Dinosauří sprint na 50 metrů, největší pes, ohně… A jedním z vrcholů akce bude v pátek obrovská kráčející loutka s hlavou na úrovni střech okolních domů.

Podle čeho vybíráte lidi, kteří vstoupí do síně slávy?

Musí to být rekordmani a musí to být nadčasová záležitost. To znamená, že existuje výrazný předpoklad, že rekord tohoto člověka nebude jen tak překonaný. Jde o hold těm, kteří něco dokázali a jsou špičkou svého oboru.

A co určí, že to letos bude například zmiňovaný Josef Dvořák?

Vybíráme podle toho, jak se to samo skrze um dotyčného nabízí a jak s těmi lidmi přicházíme do kontaktu po jejich oslovení. V současné době například jednáme o termínu předání ceny s Jaromírem Jágrem. Máme ho v merku dlouho, ale doba uzrála až teď. Svého času jsme vydali anglickou verzi České knihy rekordů a tam jsme si dávali pozor na to, aby údaje v ní byly nadčasové. To znamená, že jsme vybírali rekordy, u kterých byl předpoklad, „že vydrží“ nepřekonány. Jen ten Jágr nám to pořád „kazil“, protože své rekordy v NHL neustále vylepšoval. (smích) Teď už je ale jeho kariéra úspěchů v zámoří uzavřená, takže  bychom se za ním měli v dohledné době vypravit.

Jak se festival za 29 let svého konání vyvíjel?

Vyvíjel se! ve své době byl i třídenní, ale to bychom dnes už asi nevydrželi. (smích) Věhlas získal zhruba už po letech svého konání. Rekordy lidi zajímají. Je lidskou přirozeností být v něčem nej… Už od dob egyptských pyramid mají lidé tendenci porovnávat se s ostatními, dosáhnout výš, dál, být rychlejší. Všichni to v sobě máme, jen je třeba, aby ona snaha byla zaměřena pozitivním směrem. Začíná to drobnostmi. Dnes máme mnozí na ruce chytré hodinky a sledujeme, kolik jsme toho za den nachodili, a když nic jiného, tak se snažíme překonat alespoň sami sebe. Sledujeme teplotní rekordy, stát vydává údaje o rekordních položkách rozpočtu, o rekordní nezaměstnanosti.

Vzpomenete si ještě na úplně první festival?

První festival v roce 1991 byl vlastně takový sraz členů klubu Dobrý den. Přijelo ale i pár lidí, kteří ho okořenili svými rekordy. Zavítal k nám například Ján Hubinský z Trenčína, který přivezl největší kávovou lžičku ve střední Evropě, která měla 253 cm. A když festival končil, tak nám ji tady nechal.

Takže takhle vzniklo muzeum? Lžička byla prvním exponátem?

Jedním z prvních. Zpočátku se ale hromadily u nás doma v obýváku. Tak jako má někdo na stěně vázu, tak u nás tam stála nejmenší motorka a jako má někdo květináč s fíkusem, tak nám tam stála tato „lžička“. Jak postupovaly ročníky festivalu, přibývaly i exponáty. Nabízelo se tedy uspořádat nějakou výstavku. A tak vzniklo Muzeum rekordů a kuriozit. Otevřeli jsme ho 30. června 1994, jinými slovy letos slavíme pětadvacet let.

Jak vás napadlo muzeum založit?

Už tenkrát jsme věděli, že muzeum rekordů široko daleko nikde není. Existují guinnessovská muzea, ale ta jsou si velmi podobná. U nás je to tak, že co exponát, to originál. Ve chvíli, kdy proběhlo pár ročníků festivalu a Pelhřimovu se začalo celorepublikově říkat MĚSTO REKORDŮ, uvažovali jsme, jestli není málo to, že to platilo vlastně jen ty dva nebo tři dny v roce. Takže iz toho důvodu vzniklo muzeum. Aby se lidé mohli do Pelhřimova za rekordy vracet celý rok.

V čem je tedy to naše české muzeum unikátní?

V rekordech, které Češi vytvořili. Kolekce 90 modelů slepených ze sirek je světovým unikátem. Kamenné housle od sochaře Jana Řeřichy jsou plně funkční a koncertoval na ně i Jaroslav Svěcený. Existuje jediný člověk na světě, který dokázal vyrobit funkční parní stroj ze skla, a i jeho výrobek tady máme. V našich končinách pořád přetrvává schopnost improvizovat, vytvořit něco takzvaně na koleně a právě nad tím cizinci žasnou a mluví o zlatých českých ručičkách. A smyslem naší práce jen i dávat o těchto mistrech malých oborů vědět. Ukazovat pozitivní vzory. Podporovat touhu po tom něco dokázat.

Exponáty vám neustále přibývají, máte je ještě vůbec kam dávat?

Některé odcházejí do depozitáře. Expozici občas trochu obměňujeme. Důvod je i ten, že bychom byli rádi, aby se k nám návštěvníci vraceli. Což se děje. Vždy je příjemné, když někoho provádím po muzeu a on řekne. „Já jsem u vás už čtyři roky nebyl…“ a přijede znovu.

Plánujete rozšíření prostor?

Do budoucna bychom rádi vybudovali expozici „Rekordmanská síň slávy“. Aby se lidi, kteří tuto cenu získají, neobjevovali v této souvislosti jen na festivalu či na stránkách České knihy rekordů, ale aby to byla i hmatatelná věc a aby se návštěvník mohl přijít podívat na špičky jednotlivých oborů. A to jsme znovu u důležitosti předkládat pozitivní vzory.

Kolik tady máme dohromady exponátů?

Je to zhruba kolem pěti set plus rozsáhlá foto a videogalerie.

Kterého exponátu si vážíte nejvíce?

To je velmi častá a velmi těžká otázka. (smích) Srovnáváme nesrovnatelné. Ale vystavujeme například Muchovu Slovanskou epopej, ovšem 222krát zmenšenou! Je to dílo akademického malíře Jana Jiřího Rathsama. Tak jako Alfons Mucha tvořil svoji epopej osmnáct let jako poctu slovanství, tak tento pán tvořil devět let miniatury jako poctu Muchovi. Je to stejnou technikou, na plátně, jen to není malované štětcem, nýbrž  jedním „vláskem“ z havraního pírka.

Jak je to velké pro představu?

Vesměs 37x25 milimetrů. V podstatě tedy menší než krabička od sirek. Ale co je na tom nejcennější, je to, že oproti obrovským Muchovým plátnům na těchto miniaturách nic nechybí.

Opravdu tam není žádná odlišnost?

Je to dokonalá zmenšená kopie. Malíř to dělal pod obrovskou podsvícenou lupou a mluvil o tom, že po necelé hodině už měl mžitky před očima z onoho soustředění. Pro nás jeden z nejvzácnějších exponátů, ale je to opravdu jen jeden příklad z mnoha.

Různé rekordní exponáty jsou rozmístěné i po Pelhřimově. Plánujete ještě nějaký přidat?

To samozřejmě nezáleží jenom na nás. Tipy máme, ale nechtěl bych je momentálně prozrazovat. Každopádně vidíme velkou příležitost v tom, že Pelhřimov je už teď originál mezi městy. Nikde jinde na světě město rekordů není. Je to příležitost odlišit se! Nezapadnout do anonymního shluku měst podobné velikosti, kterých je spousta a jsou si podobná.

Kolik rekordů aktuálně evidujete?

Hodně přes deset tisíc. Každoročně zaregistrujeme skoro 300 nových rekordů, ale do toho evidujeme i věci, které tu jsou trvale, a my objevujeme (nebo se nám samy hlásí), že jsou svým způsobem nej a patří do České databanky rekordů. Každou chvíli se setkáváme s něčím, co je vlastně rekord, jenom to tak ještě nikdo neuchopil. Příklad? V roce 1929 byla v obci Litvínovice naměřena nejnižší teplota v historii měření teplot na našem území a místní nás teď požádali, abychom je vzali do evidence.

Existuje nějaká oblast, která je rekordy zatím nepolíbená?

My s oblibou říkáme, že v každém oboru se dají najít rekordy. Zase příklad, nedávno jsem byl v Náprstkově muzeu a tam za mnou přišel pan Dvořák z Moravských Budějovic, který si dal tu práci a po letech pátrání objevil 17 překladů básně Moje matka od Otokara Březiny. A to je největší počet překladů v oblasti české poezie.

A naopak v čem jsou Češi nejlepší? Z jakého oboru evidujete nejvíce rekordů nebo pokusů o vytvoření rekordu?

Češi jsou obecně dobří v rukodělné zručnosti a sběratelství, ale ještě jednu vlastnost máme, a to je nápaditost. Češi neustále přichází s novými nápady a je tam patrný zřetel i pobavit a překvapit své okolí.

Jaký rekord se vám vryl do paměti nejvíce?

Asi magnetický muž Karol Ostertag, což bylo něco mezi nebem a zemí. Souběh jeho životních událostí zapříčinil to, že se začal zabývat magnetickou psychokinezí. Nám se ozval ve chvíli, kdy vzal padesátikilové železo, přiložil si ve vestoje na hruď a ono mu tam bez pomoci rukou drželo. Bylo pro nás velké překvapení, že je něco takového možné. Hmotnosti ale začal navyšovat a při absolutním rekordu udržel na těle železo, které vážilo 225 a půl kilogramu. Jemu v té době bylo 70 let a hlavně to bylo o 7 a půl kilo víc, než v tom ruce zvedl olympijský vítěz ve vzpírání v jeho váhové kategorii - mladý sportovec ve vrcholné formě.

Vy sám jste něčím přispěl do České knihy rekordů?

Jsem rekordman v hodu kartou do dálky. (smích) Je to ještě z časů, kdy jsem vedl klub Dobrý den na Domě dětí a mládeže. To byla disciplína, která byla v Guinessově knize rekordů, a my ji zkoušeli překonat. Začali jsme házet, trumfovali se, až to skončilo u mě na vzdálenosti 31 metrů 11 centimetrů. Světový rekord jsem ale samozřejmě nepřekonal.

Zkoušel vás od té doby někdo z Čechů překonat?

Dokonce to jednou byla i disciplína na festivalu. Nikdo mě ale nepřekonal, takže jsem pořád českým rekordmanem. Ale raději o tom moc nemluvím, aby mě náhodou někdo netrumfl. (smích)

Zdroj: Pelhřimovské noviny, 31. 5. 2019 (www.mupe.cz).